Co jsem dělala před CESTOU

Už mi několik lidí co mě sleduje na FB psalo, jak je to možný, že tolik cestuju. Jak je možný, že na to mám peníze, jakou jsem měla práci a jak jsem se k tomu vůbec dostala, tak jsem se dokopala k tomu, abych o tom napsala článek :).

Několikrát jsem slyšela, že něco nejde, a že je to nemožný, že to nedám, nezvládnu a co když se stane tohle, nebo tamto. Na jednu sránku měli ty lidi kolem mě pravdu, protože se vždycky něco stane, nikdy nejde nic podle pánů, ale co jde – zdraví, vztahy, láska, manželství nebo práce? Nic nejde podle plánu a jak už jsem několikrát psala, pravidla nejsou a neexistujou, ani návody. Návody na život, na perfektní vztah ani na to, jak být perfektní rodič nejou, a i když už možná někdo něco takovýho napsal, je to věc pohledu a nebo to, co chtějí lidi vidět, slyšet a jak se na to dívá „zákon“. Prostě neexistuje ani návod na cestování ;)!

Bylo mi 17, když jsem se odstěhovala od rodičů. Bylo mi 15, když jsem začala chodit na brigády takovým stylem, že jsem mezi základní školou a střední školou měla o prázdninách 6 dní volna. Pokračovalo to tím, že jsem na střední škole chodila i po škole do práce, víkendy taky, až jsem si vydělala na nějakej ten základní nábytek, oblečení, výbavu do domácnosti a mohla v těch 17 odejiít.
Doma to nebylo zrvona slavný, tak jsem se chtěla nějakým způsobem osamostatnit a „jela jsem podle návodu“, podle toho co neexistuje. škola, práce, bydlení, nějakej základ, auto a tak dále, pořád jsem jen čekala, kdy budu tak šťastnáa budu mít ten perfektní život, že už ho budu mít takhle brzo. Nějako ten pocit nepřicházel, spíš se blížila maturita, byla jsem koro pořád v práci a peníze dávala za nájem, benzín a ty běžný věci, co musíme nakupovat. Začala jsem si vážit času, kdy jsem mohla spát, kdy jsem byla sama a v klidu doma. Viděla jsem kolem sebe spolužáky, jak dostávají peníze od rodičů, k osmnáctinám auta, jak jsou na párty tady a tam a jak si ničeho nevážej. Tohle všechno dření se v restauracích tenkrát za 50,- na hodinu stálo strašně moc úsilí, abych měla v 18 letech tak nějako dovybavenej byt, auto za nějakých 30 tisíc, co na sebe a do huby.

Pořád jsem čekala na ten zázrak, ale on nepřišel. Neříkám, že to bylo špatně, co jsem udělala, to vůbec, nikdy jsem se k rodičům už nerátila a byla jsem ráda za to svoje pohodlí, jen jsem tak nějako pořád nebyla já.
Když jsem na vlastní pěst dodělávala střední školu a na maturitu jsem se zvládala učit se skriptama na stehně ve zmrzlinovým stánku, tak jsem si řekla, proč nejít n vysokou (i když jsem byla od mala vedená k tomu, jak je všechno těžký, nemožný a hlavně jak jsem blbá). Pak jsem zase poslouchala, že nemám ještě ani odmaturováno a jak jsem se celou střední neučila, že to nemůžu udělat. Ještě jsem byly úplně první ročníky co vychytaly státní maturity.
Slovo „nemůžeš“ už jsem slyšela po několikátý, takže jsem odmaturovala (dokonce bez 4) a šla na vysokou. Pak jsem zase slyšela, že si všechno povíme po prvním semestru. Pověděli jsme si po promocích :D! Po tom, co jsem dodělala dálkově vysokou školu při plnohodnotný prác v restauraci v centru Prahy bez jedinýho dne dovolený. To znamená, že jsem dělala krátký dlouhý týden, nebyla možnost si za sebe někoho vzít, tak jsem vesele dělala přes 215 hodin měsíčně.
A právě v týhle době, co jsem měla každej druhej víkend školu, svakrát ročně zkouškový a do toho trávila milion hodin a celý dny v prác jsem začala ještě cestovat. Cestovat tak, že veškerý dny, co jsem byla pryč, jsem si musela nadělat, takže jsem pak dělala 14 dní v kuse 14 hodin denně, nonstop na nohách a ráda za každou hodinu spánku. V tenle okamžik se mi začaly měnit priority. A to tak, že jsem zjistila, že celý to moje „dospívání“ je v hajzlu,
teda v práci, což je vlastně dost podobný. A že už si nechci nechat krást život, čas a „zbytek mládí“ něčím, co vlastně můžu dělat celej život – prací :D!

Teď zpětně musím vzpomínat na to, jak jsem za posledních zhruba 6 let nemohla být nemocná – nemohla, protože jsem prostě do práce musela, protože to jinak prostě nešlo. Vlastě i kdyby to nějakým způsobem šlo, tak první roky v Praze jsem si nemohla dovolit přijít o nějakej ten den v práci, protože bych prostě neměla na školný, nebo na bydlení, jídlo a další věci potřebný k životu.
„X“ let předtím jsem na tom finančně byla i tak, že jsem si prostě nemohla dovolit vyrazit s kamarádkama ani na pitomý „kafe“.
Neměla jsem pořádně celou tu dobu čas na to, mít nějakýho stálýho chlapa, protože jsem věčně trávila čas za volantem, v práci nebo ve škole a to by nikoho moc nebavilo. Ani já jsem neměla tu energii na to se ještě někomu výrazně věnovat. (Díky za 21. století a za „friends with benefits“! :D)
Takže tím chci říct, že relativně všechno jde, když se chce, jen to má ve většině případů nějaký oběti, buď ty malý a nebo ty velký. Jde jen o to, kdo je ochotnej ty oběti dávat za svoje sny! 🙂

Jsem si jistá, že několik lidí z mýho okolí o tom do teď třeba ani nevědělo.
A jsem strašně ráda za to, že znám hodnotu peněz, času, rodiny a života.
Protože každá lekce v životě má podle mě nějakej ten smysl!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this:
search previous next tag category expand menu location phone mail time cart zoom edit close