Sólo cestování

Četla jsem už strasně moc článků od lidí, co cetují, nebo cestovali někdy v životě sólo.

Já jsem poprvé někde sama. Vyrazila jsem poprvé sama a rovnou jsem si to naplánovala na nějakých 4-6 měsíců.

Jak spousta z vás už ví, tak jsem právě teď na cestě už přes těch 6 měsíců a ještě se pár měsíců zdržím.

Tenhle článek bych chtěla věnovat těm, co se o tenhle typ cestování zajímají, chtějí na něj naprosto přímnej názor bez cenzury a nebo z toho prostě mají strach. Začnu pěkně od začátku.

Po tomhle mým výletu jsem toužila strašně dlouho. Vlastně jsem ani tak netoužila po výletu přímo do Jižní Ameriky, jako po tom, prostě vypadnou a taky částěčně utýct ze života, kterej jsem neměla ráda. Byla jsem a žila jsem v něčem, co mě nevyhovovalo a spíš mě to úbíjelo. Ubíjelo mě to několikrát do měsíce, čím dál víc a opravdu často. Do teď si myslím, že bych s prací co jsem dělala do budoucna ještě nějakou dobu nesekla, i když jsem ji měla s dovolením už „plnou prdel“ poslední 2 roky.

Měla jsem auto – Octavii. Měla jsem to auto ráda, ale jelikož jsem v něm najezdila (nařídila) okolo 100 tisíc kilometrů za 3 roky, tak jsem to vlastně taky už nesnášela. Jo, prodala jsem před cestou i to auto. Prodala jsem další tuny oblečení, kabelek, bot a úplně všeho, čeho jsem si (správně) myslela, že je prostě hodně. A už jen po tomhle zbavení se největších materiálních těžítek jsem se cítila o mnoho líp a hlavně volněji.

Jsem samozřejmě i člověk, co má rád a potřebuje nějaký jistoty. Tím, že bydlím sama (od rodičů) už od mých sedmnácti let, jsem si potřebovala někde nechat nábytek a nějaký tyhle moje základní věci. Tím, že mám bydlení přes známého – k luxusu to má daleko, tak jsem si mohla po domluvě nechat prostor kde bydlím za snížené nájemné (vážně nízké). Tím jsem si pojistila to, že se mám kam po jakékoliv době vrátit.

Potom jsem si prostě koupila letenku do neznáma (do Santiaga v Chile) a odjela na dobu neurčitou bez zpáteční letenky.

A jsem tady, vážně už přes půl roku. Teď mám sice parťáka na cesty, ale byla jsem prakticky úplně sama 5,5 měsíce.

Poznala a potkala jsem tady neuvěřitelný lidi. Lidi kteří mi pomohli snad úplně se vším a hlavně s tím, že neumím španělsky. Samozřejmě můj původní „plán“ nebyl takovej jakej reálně je. V cestování prostě většina věcí není nikdy tak úplně podle plánu. Hlavní rozdíl byl v tom, že když se něco podělalo v mým reálným, zmatečným a vytíženým životě, viděl jsem v tom neuvěřitelnej problém, protože jsem musela naprosto všechno neustále přeorganizovávat. Když se něco podělalo tady, hledala jsem řešení – s úsměvem. 🙂

Bála jsem se. Bála jsem se opravdu a hodně. Když jsem si sedla do letadla, tak se mi chtělo zmizet z celýho světa. Nevěděla jsem z čeho mít větší strach (každopádně to převršilo strach z klasickýho odejití ze stereotypu). Byly to najednou jiný strachy. Strachy o rodinu, že strašně dlouho neuvidím moje nejbližší, ať už je to rodina, nebo nejbližší přátele. Další strach jsem měla, že se můžu jednoho dne vrátit a někdo bude pryč, úplně pryč. Měla jsem strach, že na mě někdo z blízkých „zapomene“. Že se něco vážnýho stane mě na druhý straně světa a neštěkne po mě ani pes, nebude tam nikdo, kdo by mi pomohl. Měla jsem strach i z nemocí a vlastně asi úplně ze všeho. Odjížěla jsem v době, která byla jedna z nejhorších v mým životě – co se problémů týče (rodinných).

Taky jsem čekala, že mě ta cesta nějakým způsobem „osvítí“. Nejsem ještě doma, takžena tuhle otázku odpovědět neumím, ale už teď vím, že mám mnohem zvláštnější pocit (trochu i toho strach) vrátit se „domů“.

Víte co? Z ničeho z výše jmenovaných věcí jsem vážně strach mít nemusela. Cesta mi neukázala osvětu života, spíš věci jako, že vajíčka na motorce na jihoamerických silnicích nejsou úplně dobrej nápad, a že mi strašně chybí český jídlo.

Ukázala mi ale spoustu věcí z domu. Ukáže to úplně každýmu, kdo někam na dlouho vyrazí. Ukáže pravé kamarády, dokáže zlepšit rodinný vztahy a taky to, že se nic moc velkýho bez vás nezhrutí, a to co se zhroutí se dá vždycky nějako opravit!

Milionkrát za cestu jsem měla neuvěřitelný pocity štěstí a vlastně mi tak nějako přetrvávají 98% mýho času tady. Domů si asi dovezu nový vrásky, ale ne ty pracovní, spíš z toho úsměvu.

Myslím si, že jsem to kolem a kolem pořád já – ta co jsem byla v Čechách. Změnilo se jen několik věcí ve mě. Věcí jako jsou: pohled na svět, náhled na různý situace kolem, na lidi, na to co všechno máme, že doopravdy nepotřebujeme ani půlku toho, co normálně máme a to hlavní máme pořád sebou – sami sebe! Můžeme být sakra rádi, že jsem zdraví, že můžeme vidět to co vidíme. Poznat nový lidi, lidi se kterýma by jsme se v normálním životě ani nepozdravili. Zjistíme to, že se díváme podobnýma očima. Taky to, jak můžeme spolupracovat a pomáhat si jeden s druhým aniž by jsme se znali. Strašně rychle se naučíme přizpsobovat tomu, jaké máme podmínky. A po čase se naučíme si neztěžovat, jak máme ve zvyku.

Jak už jsem psala, my lidi si umíme vážně zvyknout na všechno a já jsem si zvykla. Zvykla jsem si tím nejhezčím způsobem a na skvělou věc – být na cestách. Například teď sedím a píšu tenhle článek s rozmlácenou nohou – nártem a zítra musím někam na rentgen, protože mám možná zlámaný prsty na noze a i něco v nártu. Jsem právě v Puerto Lopéz v Ekvádoru a dojela jsem sem (dořídila) na motorce z Montanity – 45 km. Řídila jsem stylem, že jsem musela být tak 3 krát víc připravenější na to kdykoliv zastavit. Zastavit na levou nohu, protože na pravou nemůžu došlápnout – i bez tý motorky. Nechala jsem si motorku odparkovat a dát čumákem ve směru jízdy, pak jsem se zadrženým dechem nalezla a prostě jsem jela. Po ceště padly 3 debilové, 2 kurvy a pár doprdelí (omlouvám se za vulgarismy, ale bylo to tak). Fakt to bolelo, když jsem musela zastavit :D!

A víte co? Nedělala jsem to proto, že bych nějako spěchala, jela jsem prostě proto, že jsem chtěla a věděla jsem, že to dojedu, protože na cestě bylo mnohem víc horších a těžších situací, než jedna rozbitá noha – a to jsem u těch předešlých byla fyzicky v pořádku.

Další obrovskou výhodou, ktrou můžu posoudit je, že zmizí tzv. ponorková nemoc. Nemá vás kdo nasrat :D. Maximálně vy sami sebe. Naštěstí jsem zjistila, že sama se sebou žít umím, takže dobrý.

Můžete taky jíst co chcete, dělat co chcete a kdy chcete – žádný přizpůsobování se někomu. Máte čas na kreslení, čtení si, pouštění draků, sezení na záchodě nebo vlastně úplně cokoliv na co jste čas neměli. To nejlepší ne tom je, že vám na to nikdo nic neřekne. Jo, je to tak trošku sobecký, ale proč ne?! Kdykoliv se seznámíte s kýmkoliv a je na vás kdy půjdete pryč, nebo jak dlouho chcete zůstat. Za mě má sólo cestování neuvěřitelných plusů! V době telefonů jste v relativně kvalitním spojení téměř odkudkoliv s kýmkoliv, takže když začnete trošku fňukat, prostě někomu zavoláte :).

Na tohle téma bych mohla psát nebo mluvit hodiny, ale zkusila jsem to tak nějako zkrátit.

Jak už víte, nejsem teď na cestě už chvíli sama a musím taky uznat (tím, že jedu na motorce), že je fajn mít někoho, kdo vás posbírá ze země, když vás třeba smete kamion nebo se prostě něco stane. Nesmí se stát ani tak. Ale opravdu po těch několika měsících je to změna, Neví jestli úplně příjemná, ale kolem a kolem to není úplně na škodu.

Taky jsem potkala spoustu sólo cestovatelů, co se poznali s dalším (nebo více) sólo cestovatelema a projeli kus cesty společně.

Takže se nikdo ničeho nebojte! Jste sami, ale vlastně nejste a můžete bejt sami a vlastně taky nemusíte.

Za mě? Super, děkuju a klidně zase někdy znova!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this:
search previous next tag category expand menu location phone mail time cart zoom edit close